Je neděle ráno a já nemohla dospat. Jsem vzhůru od 4.30,
protožeeeeee, dnes jedeme na 4 dny poznávat krásy Colorada. Nejvetší nádhery
jsou na jihu Colorada. Ne, že by tady nic, ale okolí zde na severu můžeme
poznávat v rámci jednodenních výletů, zatímco na jih to chce víc času a ten nám
bude pomalu se začátkem školního roku a nástupem hokeje a plavání, ubývat.
Sooo, here we gooooo :-))))
To budou fotky, těšte se :-)
Sbalit, uvést barák do původního stavu, zalít kytky, vynést
odpadky (popelnice vyváží v pondělí, ale tu s mix odpadkama jsme
zrovna nenaplnili a ostatní dvě na Bio a tříděný – recycling vyváží jen ob
týden.
Snaha ještě posekat trávník, jak jsme slíbili, nám nevyšla.
Trávník zůstal posekán jen způlky. Došla baterka. Se sekačkou na dobíjení
nemáme zkušenosti. Zjištujeme, že dobíjení trvá dlouho, nejlépe nechat dobíjet
celou noc.
Kocour Fatsy nakrmen. Krmí se 4x denně, neboť je to starý a
bezzubý kocour a musí dostávat malé a téměř tekuté porce stravy. Bude ho muset
jezdit krmit Sky. Noo, ten musí mít radost!
Psíky si včera odvezla Becky.
Odjíždíme tedy dle plánu v 10 hodin. Do Denveru to jde hladce
a překvapivě i přes Denver žádná šílená zácpa tak, jak jsme tu zažili cestou do
hockey shopu.
Colorado Springs míjíme cca za 2,5 hodiny. Zatím vše po dálnici.
Důležitá info pro nás, neboť jeden s hokejových klubů, kde budou během
podzimu zápasy je právě zde. Ale podle mapy je to ten nejvzdálenější, tak to
1-2x zvládnem.
Z Colorado Springs už se noříme na západ do vnitrozemí a
tudíž do Skalistých hor.
První zastávka u Canon Bridge je neúspěšná. Na info centru mi je
mile vysvětleno, že loni byl na mostě velký požár, na most se nedá jít. Že si
však můžeme dojet k mostu alespoň vidět scenerii okolo. Bohužel jsme
minuli správnou odbočku a po cca půlhodině, kdy most nikde, hledání vzdáváme a
pokračujeme směr Alamosa, kde se nachází náš dnešní motel Grizzly Inn.
Alamosa je kouzelné západní městečko s mexickým vlivem, kam
se člověk podívá. Obchody, krámky…
Ale, abych začala od začátku ato. Ubytování v Grizzly Inn je
docela zážitek.
Samozřejmě se snažím nevybavovat si všechny americké detektivky,
kde se drama odhrává v motelu. Ale…při příchodu na recepci se mi ne a ne
vybavit žádná opravdu veselá komedie.
Recepce omšelá a nikde nikdo. Děti otočený zrak na puštěnou
televizi a já čekám příchod recepční/ho. Najednou se naprosto tiše zjevuje
vysoký, černý, vousatý chlap. Víc zamračený pohled si snad ani neumím
představit. Přes dredy na nás pomalu nevidí. Jeho „Hallo“ mě doslova vystraší,
možná jsem se lekla až docela viditelně.
Nicméně zachovávám klid. Dětem, když ho vidí, očividně též trošku
vytuhnou úsměvy. Nebudu tedy přidávat k hustotě atmosféry a nic nekomentuji.
Náš pokoj je, jak jinak, než úplně v rohu motelu. Hned vedle
dveří do pokoje je už jen betonová zed, za kterou jsou schody do patra. Hmmm, děti
začnou první komentovat recepčního. Vážím všechny pro a proti ohledně
zatarasení vchodových dveří. Až volím: PRO. Cháááá, ted slyším jak se všichni
smějete. No všichni, věřím až na Vlastu s Milanem, kteří se mnou loni v americkém
motelu zažili dobývání se do mého pokoje cizím chlapem a jistě chápou mé obavy.
Děti se tím též velmi dobře baví. Lépe než, že jsem je vyděsila.
Jsou už fakt rozumní a tak se popadají za břicho, když po návratu
z báječné mexické večeře, táhnu stůl před dveře. Přidávají vtípky typu:
mami dáme na stůl ještě přehoz z postele, ať je to těžší a tak podobně.
Noc přečkáme v pohodě a ráno – poté co se rozloučíme
se strašidelným rastamanem, který je ještě pořád ve službě na recepci, vyrážíme na Velké písečné duny.
Žádné komentáře:
Okomentovat