Porad jsem se vyptavala, co krom Duck Race dela Rotary za akce a o cem to presne je. A tak jsem pozvana na obed v ramci jejich pravidelne kazdotydenni schuzky.
U vchodu dostavam cedulku se jmenem. Vsichni clenove nosi cedulky. Uzitecne, clovek se vyhne trapnosti z nezapamatovaneho jmena. John me predstavuje par lidem. Vsichni, jak jinak, nez mili. Jdeme si nabrat obed a natocit caj nebo vodu. U obeda sedime u stolu o sedmi lidech. Stolu je v sale celkem asi 16. Vsichni se samozrejme zajimaji, kde se tu beru a na jak dlouho tu jsem a co deti a skola atd...tyhle vety uz mrskam anglicky, jak kdyz bicem..:-)
Po obede si vsichni stoupnou, probiha kratka modlitba a pak spolecna pisnicka. Vsichni vypadaji uvolnene a ve velke pohode. Po opetnem usednuti, se chopi slova moderatorka a vyzve pritomne, zda chce nekdo neco ostatnim povedet. A je to tady.. hned jako druhy se chopi slova John a ze by rad predstavil sveho hosta- prijmeni trenoval cestou v aute:-) a ze jsme tu na homeexchangi a ze on se zenou jedou ted do Prahy. A ze jsme se s detma zucastnili i slavneho Duck Race. A ze mi timto predava slovo, pac dle jeho slov mluvim dobre anglicky, tak i ja muzu neco povedet. Chaaaaa:-)))
Mnoo, uplny prekvapko to nebylo. Trochu me na to John pripravil. A tak nastupuju pred cca 100 amiku, kteri ocekavaji co jim povim.
A tak zacinam tim, ze dekuji Johnovi, ze chvali mou anglictinu, ale ze ja si to nemyslim a tak doufam, ze budou posluchaci shovivavi a omluvi me pripadne chyby. A pak ze jsme s mymi 15 letymi dvojcaty navstivili Duck Race a ze to byla podarena akce a ze vzdy ocenuji, kdyz se povede spojit charitu- ziskani penez s tim, ze je zabava. A ze dekuji Johnovi za prilezitost takove akce se zucastnit a jim za pozornost. Sklidila jsem potlesk a usmevy ze vsech stran. Bylo to skvele mluvit pred tolika lidmi v cizi reci, ve ktere zrovna neoplyvam sebejistotou a byt tak v pohode diky tem vsem optimistickym lidem kolem, kteri necekali, az udelam chybu, ale zajimali se o noveho cloveka a co jim povi. Za tohle americany cenim, velmi.
Ve stredu nam Betty s Johnem odjeli do Prahy. Je to zvlastni, ze uz mesic jsme v jejich dome. A ode dneska jeste mesic sami. A ze oni jedou ted do naseho domecku ve Slivenci. Moc si preju, aby se jim tam libilo stejne jako nam se libi tady u nich.
Skoda, ze tam nemuzu byt taky s nima a vsechno jim u nas doma, ve Slivenci a v nasi krasne maticce Praze ukazat.
Jeste, ze tam mam Luci, maminku, Johnika a kamarady, kteri jim pobyt verim taky zprijemni. A myslim, ze si to nakonec uziji vsichni.
Betty s Johnem nam nakonec nechali psiku Emy a Pikyho na hlidani. Jsme radi, uz jsme si na ne moc zvykli. Jsou to mazlici. A kojot se zatim zadny neukazal a pred orli a jestrabi ty milacky myslim zvladnem uhlidat.
A kocour Fatsy je takovy mazel, ze ho Maty kazdy vecer musi s tezkym srdcem dat ven z pokoje, protoze se s nim nevyspi jak se lisa a samou laskou slinta. Vazne..:-)
Ve ctvrtek jsem nenastartovala auto. Trosku jsem znervoznela, ale s pomoci mych duchaplnych deti, ktere nepromarnili sanci a bleskove se naladili z ranni spruzele nalady na tu nejvice pozitivni a podporujici, jsme situaci vyresili. Zavolala jsem Scotovi, ten bohuzel nema startovaci kabely. Ale kdyz je najdu v garazi nebo jinak sezenu, je ochoten prijet. Kabely jsem nenasla, ale zahledla sousedku od naproti, co se pristehovali min.tyden. Z velmi ochotne mlade, drobnejsi zeny, se vyklubala byvala vojacka, ktera nejen, ze vozi startovaci kabely v aute, ale dokonce s nimi umi zachazet:-) Wow, zachrana!
Zachrane vsak predchazelo zavolani do skoly a omluvenka. Bez auta se tady clovek nehne, a tak v okamziku, kdy rozjeti auta nevypadalo na nejblizsi okamziky nadejne, skolu jsem k obrovske radosti deti, odpiskala.
Ok, auto nastartovane, ja seznamena s novou sousedkou Natasou s ceskym tatinkem, jak jsem se stihla dozvedet.
A Kata ma bleskurychle nahradni plan. Shopping v TJMax, coz jsme mely vyhledove stejne v planu. Ok, jedem.
Prijemne si zashopujem a ejhle, auto opet nejde nastartovat. Co ted? Liduprazdne parkoviste, jen obcas nejaka damicka s kabelcickou. Ani si netroufam oslovit o startovaci kabely.
Po cca 10 minutach jiz lehce zoufaleho postavani u auta zbystrim v jednom z okolnich obchodu autopotreby. Neni mozna, na tu smulu, mame fakt stesti.
Chlapici z autopotreb ochotni. Konstatuji, ze baterie je dead a ze i kdyz to ted nastartujem pres kabely( coz v prvnim kroku udelali), stejne se situace bude opakovat. Dobit baterii pry nepomuze. Co ted? Auto neni moje. Mam rozhodnout o koupi nove baterie za 100 $ a nebo to jeste zkusit, odjet a mozna problem jen odlozit na jeste mene vhodnou situaci? Kupuji baterku a doufam, ze Betty s Johnem moje rozhodnuti nebudou povazovat za spatne.
Tak mame za sebou prvni krizovku. Clovek v neznamem prostredi trochu spanikari, to musim priznat. Ale nakonec si uvedomuji, ze vse funguje vsude stejne, a ze to chce hlavne klid:-))
A opet se ukazalo jak moje deti jsou skvele a podporujici osobnosti. V krizovkach, at uz se jedna o problematicky pristup hokejistu nebo vybitou baterku, jsou to Kata s Matyasem kdo rikaji: mami to chce klid, o nic nejde, pockame, vyresime to...
No zkratka vsechno to, co jsem jeste nedavno rikala nebo jeste i ted obcas rikam ja jim. Nejak se nam to obraci. Uzasny...:-)
Patek
Dnes jsem koupila tatovi letenku. Pristi tyden jede za nama. Je z toho trochu na nervy, ale zvladne to:-) s bratrikem jsme usoudili, ze je to dobry darek k jeho 70tinam pristi rok. A deti se na dedu taky moc tesi.
Volala Audrey. Zve nas zitra k ni na brunch. Taky chceme o vikendu na golfik.
Uvidime jak bude. Dnes cely den mlha, dest a pravy podzim. Ale jeste vcera vedro jak uprostred leta.
Žádné komentáře:
Okomentovat